I když zní začátek titulku jako vtip, v Hradci Králové je to tento týden realita. Ve středu proběhla na našem Celostátním setkání mládeže ekumenická debata, které se zúčastnil Karel Müller z Pastoral Brothers a Českobratrské církve evangelické, Daniela Hurtová z Církve bratrské a předseda Českého sdružení Církve adventistů Vít Vurst. Za katolickou církev diskutoval plzeňský biskup Tomáš Holub. Došlo na témata společného přijímání, způsobů řízení církve a v Pride týdnu samozřejmě i na pro mladé očividně atraktivní téma postoje křesťanských církví k homosexualitě. Záznam celé debaty naleznete na YouTube Sekce pro mládež ČBK.
„Teď probíhá Prague Pride a někteří jsou fakt nešťastní, že ten dialog s církvemi je i po třiceti lidech stále na začátku. Já to budu za sebe posouvat dál, já budu tyhle lidi u sebe v kostele vítat a nebudu jim říkat, že jsou něco méně nebo že jsou nějak vadní,“ vysvětlil Müller s tím, že v Českobratrské církvi evangelické nemají žádné oficiální učení ohledně této otázky. Holub přiznal, že v katolické církvi je v této otázce velké napětí. „Já byl na Synodě o mládeži, kde jsme v závěrečném aktu o dva hlasy schválili paragraf 150, že homosexuální lidé mají právo na to plně rozvinout svůj život včetně sexuální oblasti. Je to teď tedy součástí oficiálního učení církve, ale nehlasoval pro to téměř ani jeden africký biskup,“ popsal svou zkušenost.
Velká diskuze podle Vursta probíhá i v Církvi adventistů. „Ale mladá generace často říká, že je ale naše diskuze už moc nezajímá, protože už řeší úplně jiné problémy. A když já se podívám na to, s kým se setkával Ježíš, tak má pocit, že tam máme jasné principy.“ „My bychom hlavně strašně rádi obstáli v tom, co po nás chce Bůh. Řešíme, jak projevovat lásku všem a jak zároveň rozumět biblickým pohledům, jak byly napsány,“ popsala pohled své Církve bratrské Hurtová.
„Po pěti letech farářování ve fungování církve logiku nehledám vůbec,“ uvedl Müller s tím, že v každé církvi nutně existuje nějaké pošlapávání ostatních, dělání schválností a podobně. Holub oponoval s tím, že katolická církev věří, že logika v těchto věcech existovat může. „Já si myslím, že my katolíci jsme zjistili, že jsme mnohokrát byli nafoukaní, že nám to jde dobře a ve skutečnosti nám to nešlo.“ Hurtová uvedla, že největším zázrakem vůbec stejně je, že i přes všechny problémy tu církev stále je.
Citlivou otázkou se ukázal i problém, kdo může přistupovat v které církvi k přijímání nebo k Večeři Páně. Postoji katolické církve, že je nutné, aby ten, kdo přijímá věřil v plnou přítomnost Ježíše v eucharistii, oponoval Müller tím, jestli si byl Ježíš jistý tím, že apoštolové při poslední večeři to taky chápali úplně správně. Holub ale uváděl, že stejnou zkušenost si katolíci mohou zažít u pravoslavných, o kterých sice prohlašují, že věříme stejně, tak není problém jít k přijímání u nich, ale pravoslavní to nedovolí. „A takhle zranění se cítí i protestanté katolíky,“ uzavřel Holub.
A co je podle zástupců církví nutné k jednotě? Shodli se, že zásadní je ochota k pravdě, ale zároveň schopnost uznat, že pravdu nevlastníme, ale stále ji hledáme. Ale větší rozdíly jsou dnes často uvnitř církví a ne mezi církvemi navzájem. A těch 8,5 milionu lidí v Česku, kteří se nehlásí k žádné církvi, nějaká taková debata mezi křesťany stejně vůbec nezajímá. „Církev je jako hnůj, když ho navršíte na hromadu, zapáchá po celém okolí, když ho rozmetáte, obohatí svět,“ citoval Vurst návod, jak se k takové situaci postavit.